Procházím si teď jedním z nejdivnějších období mého života.

Jsem zamilovaná. Denně si píšeme zprávy. Denně chatujeme. To všechno je však, bohužel, jen v přátelské rovině. Jsem nešťastně zamilovaná.

Neustále mám pocit, že už se nikdy nenadechnu. Hruď mám sevřenou neviditelným korzetem a srdce splašeně bije na poplach. Už měsíc jsme se neviděli, to mi však nebrání k návratům k našemu poslednímu objetí. Omluvte tenhle můj výlev, tenhle článek bez úrovně. Ale jak jsem řekla, budu zde psát o všem. Jsem holka, miluji ten pocit, že jsem zamilovaná. Nejlepší je, když Vám někdo lásku opětuje, protože ..

My holky prostě milujeme, když můžeme nosit jeho vytahaný tričko a spát v něm, milujem když mu něco seberem a on se rozlobí ..

Milujem jeho pohledy , doteky , polibky a smích ..
Když vedle něj spíme, vždycky se k němu přitiskneme, aby jsme se cítily v bezpečí ..

Milujem, když se ráno probudíme dřív než on a koukáme na něj, jak roztomile spí..
Ty jeho chvilky nás buzerovat a pak se mazlit ...
Ty jeho ústa nám připadají tak sladký. že ho musíme políbit ..
Když nemá náladu děláme vše jen aby se zasmál ..

Jenže ne každá máme štěstí na opětovanou lásku. Ale ..

K čemu mi to je, že se za mnou kluci otáčí a pískají ...

→když mě žádný nechytne za ruku a neřekne: ,,Dejte si odchod! ta je moje!